ROZHOVOR s Marcelou Lund k 25. výročí založení Nadace

Marcela Lund, zakladatelka a prezidentka Nadace na ochranu zvířat

V oblasti ochrany zvířat v České republice asi neexistuje člověk, který by tuhle velmi charismatickou dámu neznal – v roce 1994 založila Nadaci na ochranu zvířat a od té doby ji také významně financuje.

ROZHOVOR VEDLA KATEŘINA KAŠPAROVÁ,
šéfredaktorka časopisu HAF & MŇAU, která k tomu říká:

Od chvíle, co paní Lund Nadaci na počátku 90. let založila, jsem s ní i s její organizací v neustálém kontaktu, a sleduji s obdivem, jak se tato stále významnější organizace rozvíjí a roste.
Nesmírně si vážím osobního přátelství s paní Lund a jsem opravdu velmi poctěna, že právě našemu časopisu věnovala u příležitosti 25. výročí existence Nadace obsáhlý exkluzivní rozhovor. Zkrácená verze vyšla v čísle 1–2/2019, zde najdete rozhovor celý – tak, jak jsme ho spolu vedly. S Marcelou bych si povídala hodiny a hodiny…
Když tenkrát Nadaci založila, bylo jí stejně, jako je dnes mně. I proto zpětně obdivuju to obrovské množství energie, co ji to muselo stát, plus času a peněz, pochopitelně. A z celého srdce jí děkuju  za to, to udělala a že dnes díky tomu zde máme perfektně fungující a respektovanou organizaci na ochranu těch, kdo si o to sami neumějí říct.

Vraťme se ale nejprve do 60. let – Marcele je 22 let a pracuje v Praze na letišti. Tam se také seznámila se svým budoucím mužem, do půl roku se vzali, a ona se za ním stěhuje do Dánska…

Tam jsme bydleli jen asi rok a půl, pak jsme se přestěhovali na rok do Amsterdamu, pak na dva roky do Paříže, pak na dva roky do Londýna, potom zase do Vídně… Takže jsem vlastně bydlela po celé Evropě. Když naše děti začaly chodit do školy, tak žily s mojí maminkou v Dánsku. Manžel prodával v Evropě počítače a já mu pomáhala, protože podnikal hlavně po východní Evropě, takže jsem znala podmínky a jazyky. A znala jsem mentalitu, což bylo velice důležité.

Nejprve jsme v roce 1969 spolu založili firmu, ale já v ní byla spíš jen taková pasivní součást, takže jsem si později, v r. 1975, zařídila svou vlastní firmu, s hlavním sídlem v Londýně. Ale s manželem jsme si stále navzájem pomáhali.

Takže jsi žila v Londýně?

Vlastně jsem nikde pořádně nežila, protože jsem tam byla třeba týden nebo 10 dní, a pak jsem zas odjela jinam… Celý můj život byl vlastně v kufrech a neustálém balení.

Co bys tedy označila jako domov?

V té době? Asi kde je moje rodina, kde jsou moje děti. Takže to bylo Dánsko, ale přes to všecko já jsem tam byla hrozně málo. Byla tam s nimi moje maminka.

No a jak ses tedy octla tady v ČR po revoluci?

My jsme tu obchodovali a od r. 1991 tady měli i firmu…

Takže jsi vlastně pořád byla jednou nohou tady.

Já jsem vlastně nikdy neodešla. Takhle bych to řekla.

PŘIŠLA REVOLUCE, ZALOŽILA NADACI

Tím se dostáváme k tomu hlavnímu, za jakých okolností tě napadlo se začít věnovat ochraně zvířat natolik, že jsi tu založila Nadaci?

V roce 1992 jsem se na setkání ochránců zvířat poznala s paní Martou Kubišovou a panem Šebánkem. Diskutovali jsme o tom, že v televizi chybí pořad o umísťování zvířat – já takový viděla ve Vídni. Paní Kubišová s tím šla za ředitelem ČT panem Mathé. Byl také pro, a tak vzniklo „Chcete mě“.

S Martou Kubišovou na benefičním koncertu Děkujeme Marto (prosinec 2018)

Pak za námi do Prahy přijeli z Anglie z ochranářské organizace WSPA (The World Society for the Protection of Animals, česky: Světová organizace na ochranu zvířat). Pomáhala jsem s překlady, poznávala se s lidmi a začala do toho všeho zapadat…  Byli jsme v kontaktu i s RSPCA (Royal Society for the Prevention of Cruelty to Animals, česky: Královská společnost pro prevenci týrání zvířat), jednou z nejstarších organizací světa na ochranu zvířat, založila ji královna Victoria. RSPCA byla činná už v 1. i 2. světové válce. Vybudovali ohromný základ pro ochranu zvířat, je to velmi respektovaná organizace.

Pak mi WSPA nabídla založení společné organizace. Mělo to být v Brně, kde byl tehdy jeden z mála útulků – soukromé zařízení paní Hermanové. Měla pronajatý pozemek, patřil pod Vysokou školu v Brně. Problém paní Hermanové ovšem byl, že zvířata příliš milovala a nechtěla je umisťovat – což fungování a rozvoj útulku znemožňovalo. Když jsem s ní začínala, měla asi 70 psů, končila na 500!

V Brně jsme tedy plánovali jakési centrum pro ochranu zvířat ve východní Evropě, měli se tu mj. školit i veterináři. Když jsem ale poznala problém paní Hermanové s umisťováním, rozešli jsme se s ní – sice v dobrém, ale jinak to nešlo.

Mezitím jsme připravili vše pro vznik Nadace, veškeré dokumenty, a vstoupily do toho tři vysoké školy (Veterinární univerzita a Zemědělská univerzita v Brně a Zemědělská univerzita v Praze). Vytvořili jsme organizaci, která se měla zabývat výchovou a vzděláváním lidí v ochraně zvířat. Protože zachránit 500 psů třeba v Brně, to je velmi záslužné. Ale neřeší to ten hlavní problém. Bylo nutné, aby se téma ochrany zvířat dostalo mezi širokou veřejnost.

Jasně, základem je výchova, už od mala.

Přesně tak! Zpočátku jsme hodně spolupracovali s WSPA a RSPCA, za pár let jsme se dostali na jejich úroveň. Dnes, myslím, je u nás v ČR legislativa ochrany zvířat na dobré úrovni, ale problém vidím ve vymáhání zákonů. Prostě zákony máme, ale jejich vymáhání pokulhává – kde není žalobce, není soudce, říká se. Za úspěšné případy vděčíme médiím, ta nám v tom hodně pomáhají. Protože samozřejmě, když na to někdo netlačí, tak se ledacos zamete pod koberec. Za tuhle pomoc jsem médiím obrovsky vděčná.

Jsem ráda, že to říkáš – s těmi zákony, protože hodně lidí volá po jejich zpřísnění, ale mně se také zdá, že soudy neudělují tresty natvrdo, ale dávají spíš podmínky, když už vůbec někoho potrestají…

Ano, problém je, že dřív tady byli starší soudci, celkově konzervativnější, a nebrali zvířata vážně. Byla to pro ně spíš okrajová záležitost. Ale s přibývající novou dobou a díky zájmu široké veřejnosti a médií věřím, že se i ti soudci budou zlepšovat. Pořád je ovšem potřeba na to tlačit, upozorňovat a hlídat to. To se týká nejen oblasti ochrany zvířat – nejde jen hned na všechno udělat zákon. Otázka také je, jak se ten zákon dá vymáhat.

Ano, upřímně řečeno, vraždit nebo krást je taky zakázané. A vraždy neustaly…

Je to jen začátek možné vymahatelnosti, ale neřeší to ten konkrétní problém úplně. Bohužel, tady jsou lidi ještě pořád zvyklí, že za ně vždycky někdo všechno vyřešil. Jako za socialismu. Říkají si „nahlásím to, oni to za mě vyřeší“. Ale to je chybný přístup. Sami občané musí pomáhat to řešit! My ochránci zvířat nemůžeme zvládnout úplně všechno, být úplně všude. Lidi by si měli uvědomit, že oni sami pro to něco mohou udělat.

Mně občas lidi říkají: „Proč se staráš o zvířata, když trpí lidi?“ Také se ti to stává?

Ale to je nedělitelná součást! Žijeme tady společně – lidi, zvířata, příroda. To, že si přírodu ničíme a že nám to nevadí, to se nám krutě vymstí. A už to začíná – zvířata vymírají, lidí přibývá. Na začátku 20. století nás bylo 1,5 miliardy – dnes už je nás skoro 10 miliard! To je za 100 let ohromný nárůst…

S ředitelkou Nadace Evou Hodek na Psím dnu Prahy 2 (září 2018)

Zpátky k začátkům – Nadace tedy vznikla s ambicí vychovávat lidi?

Ano. Nešlo nám o to, zakládat útulky, ale učit lidi v nich, jakým směrem se ubírat. Pořádali jsme různá školení – mj. o sterilizaci a kastraci, přednášeli specialisté třeba z Anglie nebo z Vídně… Vždyť zdejší veterináři do té doby dělali jen hospodářská zvířata. Až potom se to rozjelo, stal se z toho byznys, ale tehdy s tím nikdo neměl zkušenosti.

Vzpomínám si, že na začátku 90. let byly kastrace skoro neznámé slovo…

Ano, neznámé slovo, které se i díky naší nadaci a různým seminářům a přednáškám podařilo vysvětlit. V té době to pro mnohé bylo tzv. proti přírodě. Dokonce i veterináři byli proti sterilizaci/kastraci. Mám dojem, že si ti pánové snad představovali sami sebe J Až tehdy se s kastracemi coby s prevencí nežádoucího množení začalo. Tenkrát to byla úplná novinka…

Vzpomeneš si ještě, kolik tady tenkrát mohlo být útulků?

Na to si vzpomínám velice dobře. Jeden útulek byl v Klukovicích (část Prahy 5), původně to byl jakýsi výzkumný ústav pro mladé býčky. Nebyla tam ani voda, tedy skoro žádná možnost hygieny, ani karanténa. Když přišli noví, třeba nakažení psi, nakazili i ty ostatní. Prostě tragédie. Pak bylo to Brno a paní Hermanová, to bylo o hodně lepší, ale i tam se musela zřídit karanténa ad. Pak ještě byly nějaké odchyty, ale kdo ví, co se tam pak dělo s těmi zvířaty… Ale jako funkční útulky tady byly jen ty dva. No a z těchto dvou máme dnes už nějakých 200 útulků. To mluvím o těch registrovaných.

Já si vybavuju ještě paní Mihalovou a její útulek v Sobíně…

Ano, kočičí, ale to bylo takové domácí depozitum. A paní Mihalová taky nerada umisťovala…

Je to tak, u toho jsem byla, když koncem 90. let tehdejší PSOZ ukončil s paní Mihalovou spolupráci, protože skoro vůbec neumisťovala… Ovšem pojďme k jedné z nejznámější pražských útulkových kauz.

MĚCHOLUPY ZA 100 MILIONŮ

Jeden z nejznámějších a největších pražských útulků sídlí v Praze 10-Měcholupech. Ví se o něm, že pochází z dědictví paní Matinové, ale málokdo už dneska ví, jak to vlastně tehdy bylo. Údajně se tam prostavělo neskutečných 100 miliónů! Víc se ke mně nedostalo. Předpokládám, že ty bys mohla vědět něco víc?

Ano, paní Matinovou jsem znala osobně. Bydlela v bytě v Praze 4, byla to starší dáma velice zvláštní povahy, řekla bych. Přestože byla tak bohatá, nikdo by to na ní nepoznal. Doma měla asi 30–40 koček v hrozných podmínkách, o ochraně a péči o zvířata neměla tušení – že nestačí dát zvířatům jen nažrat, že se o ně musíš postarat profesionálně, to prostě nechápala.

Jak vlastně přišla k tak obrovským penězům?

Byla neteří profesora Jiráska, známého prvorepublikového chirurga. Patřil mu celý blok domů v ulici, co je Divadlo Na Zábradlí. Zdědila to po něm a prodala to, za utržené peníze chtěla vybudovat útulek. Ujala se toho paní Vlčková, manželka synovce paní prezidentové Benešové. Měla vilu na Vinohradech a bydlela u ní umělkyně Matylda – ta snila o tom, jak budou spolu pomáhat pejskům. Jenže o ochraně zvířat neměla ani páru, měla je ráda, ale to bylo všechno. A tyto dvě dámy stavěly onen útulek.

Prostavěly se tam strašné peníze! Nestavěli to odborníci a pořídilo se tam úplně nevhodné zařízení… Ale dámy si nedaly poradit, obě jsem velice dobře znala, nabízela jim, že je vezmu třeba do WSPA, aby se podívaly, jak funguje útulek. Ale nechtěly, že prý to vědí. Co se dalo dělat, byly to jejich peníze. Moře lidí mi pořád volalo, jenže zapomněli, že už nejsme v socialismu, že jsou to jejich soukromé peníze a můžou si s nimi dělat, co chtějí.

Takže se tam pořídilo zcela nevhodné zařízení – kuchyň jako v superhotelu, bourárny,  mrazírny…. Nebo topení ve stropě. Někdo přišel na „skvělý nápad“, že když bude topení v podlaze, bude to tam smrdět. Takže ho dali do stropu a protopili spoustu peněz, akorát kočky trpěly zimou… Ještě tam chtěli vybudovat i vlastní nemocnici pro kočky, ale to už nedotáhli do konce

Hlavně jim ale nedošlo to zásadní – že nemůžou prostavět všechny peníze, že musejí myslet i na provoz. Takže tam následně ještě vznikly hrozné dluhy – neplatilo se za elektřinu, topení… Po roce 2000 jsme s paní Kubišovou orodovaly, aby se útulek nerušil. Byly to lukrativní pozemky, a šuškalo se tehdy leccos… V roce 2003 útulek převzalo hl. m. Praha, a investovalo do úprav dalších 16 milionů, aby ten útulek byl vůbec provozuschopný.

Takže na začátku byl dobrý úmysl, ale následovalo špatné provedení.

Ale byly to soukromé peníze, s tím se nedalo nic dělat. Mohlo to dopadnout ještě hůř. Nakonec tu alespoň zbyla ta budova.

To jo… Já když si vzpomenu na svoje začátky, jak jsem nakráčela do útulku k paní Mihalové s krmením a napadlo mě, že těm kočkám možná nejvíc pomůžu, když o tom budu vysílat (tehdy jsem dělala v Českém rozhlase), aby se o tom lidi dozvěděli. Že to ode mě bude účinnější pomoc, než když tam budu chodit čistit kočkám záchody…

Ano, stejně jako já jsem si tehdy řekla, že zachránit 500 psů není žádné terno, ale vychovat lidi, aby pochopili, co je to ochrana zvířat – to je to důležité. A také prevence.

Přesně, prevence a osvěta, i vzdělávání. Začala jsem o tom vysílat a lidi byli úplně překvapení, nevěděli, že něco jako útulek existuje, vůbec je to prý ani nenapadlo…

Před Benefičním koncertem Děkujeme Marto (prosinec 2018)

SPLNIL SE MI SEN

Čili, na začátku byl tedy záměr vzdělávat a vychovávat. Dneska je to, jak já to vidím, velmi respektovaná organizace, se kterou chce kdekdo spolupracovat, a Nadace si vybírá, což je určitě dobře. A dneska se už zapojuje do legislativního procesu. Jak jsi spokojená s tím, kam došla?

Byl to můj sen – když jsem v 90. letech začala v ochraně zvířat pracovat, právě se řešil zákon na ochranu zvířat. Pochopila jsem, že nebudeme-li mít kvalifikované lidi, stále nás budou brát jako amatéry. Jediný způsob, jak něco dokázat, je kvalifikace, kvalifikace a kvalifikace. Máme báječnou paní právničku, dělá nám legislativu – paní Janu Prchalovou. Nesmírně si jí vážím. Udělala kus práce v legislativě, protože tomu skutečně rozumí.

A ještě tohle chci hodně zdůraznit – už od založení Nadace v r. 1994 byla naší patronkou paní Marta Kubišová. Bez její pomoci by Nadace nebyla tak úspěšná. Stále nám pomáhá a vděčíme jí za mnohé.

Dopadlo to tedy tak, jak sis představovala?

Můj sen byl, aby to byla funkční moderní organizace, která rozumí ochraně zvířat a může nějakým způsobem rozvíjet výchovnou část a osvětu, což tady neexistovalo. Ano, ještě i dnes spousta lidí tápe a potřebuje poradit. Ti všichni se na nás můžou obrátit. Také pořádáme různé semináře, pracujeme s útulky… Například jedna z našich největších akcí, kterou jsem si vždycky přála, a skutečně ji moje paní ředitelka Eva Hodek uskutečnila, je dohoda se společností MARS (= velká světová společnost vyrábějící nejen krmiva pro zvířata). Tahle úžasná spolupráce už trvá 10 let a díky ní dostane každoročně takových 20-25 útulků zadarmo potravu pro svoje svěřence na půl roku. Což považuji za ohromnou pomoc.

To určitě ano. A krom toho Nadace podporuje útulky i drobnými dary a mj. i kastračními programy

Ano, kastrační programy podporujeme od samého začátku.

Já vím, že ve slušné společnosti se o penězích nemluví, ale můžeme říct řádově, kolik činil ten tvůj vklad? Myslím si správně, že to bylo v řádu milionů českých korun?

Ano, tak to můžeme říct.

Z čeho dnes Nadace žije? Máte soukromé dárce drobné, nebo spíš větší?

Nadace žije i z toho, co jsem částečně zafinancovala já, ze svých osobních zdrojů, ale také z toho, co jsme tehdy dostali v privatizaci, a dnes to zúročujeme. No a samozřejmě získáváme různé dary, dědictví apod.

Žila jsi hodně v cizině, jak tam ve srovnání s námi ochrana zvířat funguje?

Vnuci Theo a Thobias babičku často na akce doprovázejí – zde jsou např. v září 2018 na Světovém dni zvířat v Praze

Nejvíc jsem poznala tu organizaci v Anglii, protože tam jsem se na tom podílela,  mám i trochu zkušeností z Dánska, a pak mám kmotřičku ve Švédsku, která provozuje útulek na kočky. A fantastický! Tam se dá jíst i z podlahy. Pořád dělá nějaké akce – od lidí třeba dostane dary, a ty pak prodá ve formě aukce. Moji vnoučci tam dali hračky, které se prodaly, a všichni byli spokojení.

Západ byl v tomhle daleko napřed, ale dnes už je i u nás v ČR ochrana zvířat na stejné úrovni jako v západních zemích. A myslím, že např. ve Francii, Španělsku, v Portugalsku, v Itálii aj. je ochrana zvířat daleko horší než u nás.

Ale my si vždycky myslíme, že všude to je lepší…

Ne, fakt není. Pamatuju si, jak tady chtěli změnit zákon, aby se nalezenci utráceli, když do určitého počtu dnů nenajdou domov. To byl poprask! Volali mi i politici a kdekdo. To jsem nikde jinde nezažila.

Zvířata jsou u nás hodně týrána i z neznalosti. Lidi nevědí, že i zvířata mají svoji duši a své potřeby, že se musejí starat o jejich zdraví… Sadistických, záměrných týrání je podle mě daleko méně než těch z obyčejné neznalosti, jak se zvířaty správně zacházet.

Tvůj sen se tedy splnil?

Myslím, že jsme prospěšní. Když jsem tady začínala, bylo to tu pole neorané, absolutně. Dnes je to nesrovnatelné. Došlo tu k úžasnému pokroku. Jen si vezmi, jak dnes i média berou ochranu zvířat, jak už i lidi znají zákony atd. Jsem strašně pyšná, když vidím, že jak se můj sen o funkční organizaci, která bude pomáhat zvířatům, plní. Vím, že to všechny problémy zvířat na světě nevyřeší, ale udělala jsem, co bylo v mých silách.

Prostě ty miliony za to stály.

To rozhodně ano! Já jich nelituju, ani koruny.

JAKOU VIDÍM NADACI ZA 25 LET

Nadace ale nekončí, jede se dál. Co by tedy měla dělat za dalších 25 let?

To je dobrá otázka. Ještě jsem se tím nezabývala, protože se obávám, že můj problém to už nebude, za těch 25let. Já tady už nebudu.

Rozhodně bych si ale přála, aby pořád sloužila k ochraně zvířat, jaká bude v té době nutná. Aby vždycky protežovala tu slabší část našich přátel ze zvířecí oblasti. I když já už to určitě neposoudím.

Připadá mi, že se na celé planetě člověk vlastně chová nejhůř. Jak je to možné?

Asi to začalo už v době kamenné. Lidi zjistili, že když má někdo kyj, tak má i moc a je na tom líp než ten, kdo ho nemá. Dnes jde o bezohlednost a touhu po moci spojené s penězi. A nějak to pořád narůstá a zapomínáme, proč tady vlastně jsme. Peníze nedělají člověka šťastnějším, naopak. Kéž by si lidi uvědomili, že je život hrozně krátký a je škoda neprožít ho v harmonii. K čemu jsou jim miliony nebo miliardy – nakonec stejně umřou a ty hromady milionů si už neužijí…

To říkala už moje matka – pravda, poněkud drsně – že rakev nemá kapsy…

Asi tak. Číňani říkají, že můžeš mít třeba tři tisíce ložnic, ale budeš spát jenom v jedné posteli. Člověk by v sobě měl hledat hlavně pozitivní pocity, osvobodit se, najít štěstí a lásku sám v sobě – a tím ji pak najde i k ostatním. K těm, co tady s námi společně žijí.

MOJI PSI

Samozřejmě se musím zeptat i na zvířátka v tvém životě. Kolik jich vlastně bylo?

Vyrůstala jsem s kočkami, těch jsme měli nepočítaně. Jaký paradox, když se bavíme o kastracích… V té době to ale lidi neznali, ani by to žádný veterinář neudělal. No a potom, když jsem se provdala, tak manžel měl psa, kterého si přinesl z prvního manželství. Byl to jezevčík. Šla jsem s ním třeba na procházku a on se mi ztratil. Všude jsem ho hledala, volala, a nic. Tak jsem šla domů, a on už tam čekal a štěkal na mne. Nebo se rozvalil v posteli, vedle manžela, a já si neměla ani kam lehnout. Takový paličák to byl, typický jezevčík.

Takže tvůj první pes v životě byl vyvdaný?

Jo. Pak jsme měli novofudlanďáka a boxera. Když děti odrostly, tak jsme od jedněch známých ve Vídni dostali fenku německého ovčáka. Ti známí odjeli na dovolenou a my se nabídli, že jim ji pohlídáme. Jenže oni nám poslali telegram, že se už nevrátí, takže nám ovčanda zůstala. Nebyla vycvičená a moc ráda jezdila autem. Když s námi byla v Dánsku, tak třeba utekla na silnici, tam si cizímu pánovi vlezla do auta a nepustila ho tam. Jednou ji dokonce přivezla policie, a já jsem ji nemohla z toho policejního auta dostat. Nechtěla vystoupit. Až mi skoro nevěřili, že je opravdu naše… Láska k autům ji bohužel stála život, přejel ji taxikář.

Protože jsem opravdu hodně cestovala, tak jsem nemohla moc psy mít. Jenže pak si moje snacha pořídila westíka na parádu, a on ji omrzel. Tak jsem si ho vzala. A byl to můj milovaný Perríček. Měla jsem ho 10 let, od jeho dvou let.

A ten byl asi tzv. nejvíc?

Ano, on byl moje srdeční záležitost. Byl pořád se mnou. A co všechno věděl! Hned poznal, že se třeba někam chystám na návštěvu, a vyváděl, že chce jít se mnou. Tak jsem ho vzala ke známým, uměli báječně vařit. Perríček se najedl, a hned chtěl zas odejít. Prostě „tak jsem se najed, co bych tady dělal?“

Co vím, tak měl i svou au-pairku na hlídání? Tu jsi najala přímo pro něj?

Já jí říkala guvernantka Naďa. Byla u mě dřív než pes, uklízela u mě 25 let. Když jsem byla v Dánsku, tak se o něj tady v Praze starala. Takže měl dvě rodiny, o to víc byl rozmazlený.

Nerad cestoval?

Špatně snášel změny prostředí. Takže byl tady a ona se o něj starala, chodila s ním na procházky. A to je to, co zvířata potřebují – péči a lásku. Měla ho moc ráda, u ní se měl jak v bavlnce. Naučila ho i spát v posteli. To jsem byla vážně „nadšená“ a snažila se ho to odnaučit J Vzdala jsem to po týdnu…  Nejhorší na tom bylo, že jak byl malý, tak jsem ho musela pořád zvedat. V noci se probudit a zvednout ho do postele, protože on nevyskočil. Prostě stálá služba.

Nechybí ti dneska psí společnost?

Hrozně moc mi chybí. Ale můj problém je to neustálé cestování. A aby si pejsek zase zvykal na někoho jiného… Navíc si ta naše au-pairka už pořídila svého psa. Hlavně, člověk má brát ohled na svůj věk a myslet na všechny souvislosti… I když vím, že moje děti mají rády zvířata, takže by se o pejska jistě postaraly.

Když mě Bill před rokem opustil, bylo a nadále je to pro mne srovnatelné se ztrátou hodně blízkého člověka. Cítila jsi to u svého pejska podobně?

Ano. Když jsem musela Perríčka nechat uspat, pozvala jsem si paní veterinářku. Byl těžce nemocný, měl rakovinu, krvácel, už to bylo hodně zlé… Přijela velice příjemná mladá paní veterinářka, přišla k nám do bytu, a Perry ji vítal! Myslela jsem, že mi to utrhne srdce. V celém svém životě jsem moc nebrečela, považuju se za silnou osobnost. Ale tehdy jsem tak šíleně brečela, byla jsem z toho úplně zničená. Vzalo mě to úplně stejně, jako když umíral můj manžel… Takže ano, cítila jsem to tak, protože jsem ho měla nesmírně ráda. Byl to takový malý lotr.

Jsou to prostě členové rodiny a já nechápu lidi, kteří jsou schopni zvíře vyhodit z domova, zavést do lesa, prostě ho odhodit… to nikdy nepochopím.

Benefiční koncert Děkujeme Marto – prosinec 2018 v Praze

Text: Katka Kašparová, foto archiv M. Lund, Nadace na ochranu zvířat a redakce HAF & MŇAU

2016 ©Haf&Mnau, Tvorba stránek Ciperova.eu - www.ciperova.eu

22 people follow haf_mnau
Twitter Pic 1KK_naby Twitter Pic LucieSla Twitter Pic Sluka_Pe Twitter Pic zemansto Twitter Pic JTP07 Twitter Pic hanahani Twitter Pic mujzivot Twitter Pic vnesmer